Projekt Kráčmera

Co a kdo je Vzduchoplavec Kráčmera?

 
Pod lehce záhadnou dvojicí slov Vzduchoplavec Kráčmera se skrývá projekt, který pro organizační stránce zajišťuje občanské sdružení Antikomplex ve spolupráci s občanským sdružením Job. Patronem celého projektu je Česká televize.
Cílem projektu je mimo jiné:
  • učit děti schopnosti porozumět textu (samy hledají prameny, pracují s nimi, pátrají po informacích)
  • rozvíjet jejich literární i čtenářský cit (v rámci projektu studenti psali spoustu textů, četli dopisy, povídali si s pamětníky …)
  • probudit v nich zájem o prostředí, které je obklopuje (projekt je zaměřen na místo, kde se nachází škola, v našem případě jsme tedy mapovali prostředí dnešního vinohradského sídliště, šířeji vzato pak město Brno)
  • seznámit studenty s prací filmového štábu (studenti měli možnost účastnit se natáčení konkrétního dílu Českou televizí, tři z nich si dokonce zahráli)
Projektu se v současné době účastní desítky škol, přičemž město Brno reprezentuje právě naše „kráčmerovská“ skupina složená ze studentů sekundy a tercie našeho gymnázia. Články studentů představí ty nejlepší momenty, které nám projekt nabídl.
 

Natáčení

A je to tady! Den natáčení se přiblížil, davy režisérů, scénáristů, kameramanů už jistě přijíždějí do Brna natočit další díl Vzduchoplavce Kráčmery, i my studenti Gymnázia Globe v Brně lační udělat díru do filmového světa se blížíme na prýgl (teda na přehradu). Ale co to? Tahle malá, veselá partička je celý štáb?
Sešli jsme se na jednou místečku u přehrady pod hradem Veveří. Bylo nás tam jen pár. My, nehrající čumilové, jsme ze začátku stáli poblíž štábu, ale poté pochopili, že bude lepší se uklidit bokem, takže jsme si vylezli na kamennou skálu, odkud bylo celé dění nádherně vidět. Když jsme zaujali strategické posty, dole pod námi se zrovna začalo natáčet.
Myslím, že to zrovna byla scénka, kdy se pan Kráčmera, tedy herec, který ho hraje, spletl a řekl, že se nachází místo pod hradem Veveří pod Špilasem, teda pod hradem Špilberk. V tu chvíli se pan režisér začal smát neuvěřitelně pronikavým smíchem. Chvíli na to jsme se smáli i my, co jsme seděli nahoře na kamenné skále, protože nám jeho smích přišel velmi vtipný.  Bylo tam velmi příjemně. Svítilo slunce a měli jsme krásný výhled na vodu, kde plavaly labutě. Všechno působilo až neuvěřitelně. Všechna tahle krása a navíc se dole pod vámi natáčí. V tu chvíli si připadáte jako v Hollywoodu, v továrně na sny.
Natáčela se i scéna ztroskotání v balonu, všichni jsme se zatajeným dechem sledovali, jak se Tomáš Šulaj (hlavní herec) umí krásně pohádat sám se sebou. Po dotočení této scény jsme měli příležitost si vlézt do koše. Asi šest z nás to udělalo, a jako bonus k tomu máme i fotku. Jen co jsme vylezli z koše, se všechno začalo balit a šlo se na oběd. Potom už zbývaly natočit jen závěrečné dvě scény v parku pod Špilberkem. Co se zdálo být velmi snadné, nakonec zabralo poměrně dost času, zejména vlivem mnoha Brňáků, kteří – vylákáni krásným počasím – vstupovali nebo vjížděli do záběru.
Všechno ale nakonec dopadlo betélně (teda jako dobře), celé natáčení znovu velmi symbolicky uzavřel odzbrojující smích pana režiséra, štáb se vydal zpět do Práglu a my do štatlu na zmrzlinu, kde jsme celý den znova probrali a snažili se dostat z hlavy ústřední píseň našeho brněnského dílu – „když mu hlávu usekli, fusekle mu utekly, ach jo…“. A bylo po natáčení – ach jo!
 

Prohlídka středověkého Brna

Není těžké se sebrat a jít se podívat po městě, zajít si do obchodu, dívat se do výloh nebo nakupovat, ale zkoušeli jste někdy jít do města – středověkého? My to zkusili: v naší povinné výbavě nesměla chybět fantazie a spousta poznatků o bohaté historii města Brna.
Naše exkurze do minulosti se odehrála 21. února roku 2011, cestou jsme navštívili místo, kde Brňané popravovali a cejchovali větší či menší zločince (spodní část dnešního Zelného trhu), pátrali po místě, kde sídlili brněnští konšelé (stará a nová radnice) a v závěru procházeli ulicí, kterou byly ve středověku odváděny všechny splašky a kdovíjaké odpornosti pryč z městských hradeb (dnešní Kobližná ulice).
Při cestě zpět do současnosti asi málokdo smutnil, jistě nadávat je pořád na co, ale kdo by chtěl žít ve středověku??!
 

Herecký a režisérský workshop

Chtěla bych vám povědět o asi nejlepší akci, která nás v souvislosti s Kráčmerou potkala. Odehrála se 21. 3. 2011 a jednalo se o herecko-režisérský workshop. Nikdo od programu neočekával velké zázraky – jak už to tak u nás puberťáků bývá zvykem – o to víc mě překvapilo, jak jsem v průběhu na všech viděla nadšení a radost, s jakou se zapojovali.
Byli jsme rozdělení do dvou skupin – jedna se rozehrávala, druhá se učila pracovat jako filmový štáb. V závěru se práce obou skupinek pěkně spojily – jedna hrála scénky, druhá je natáčela. Za celý den jsme byli několikrát pochváleni, musím říct, že už jsme opravdu skoro ani nezlobili (možná díky tomu rozdělení do dvou skupin). Nemůžu mluvit za všechny, ale myslím, že většina by se mnou souhlasila, když řeknu, že to byl perfektní den.
Aneta Čapková
 

U pana Šmída

Proč bychom si to nepřiznali – při zpracovávání projektu Vzduchoplavec Kráčmera – nám pomohla i šťastná náhoda! Jenou ráno se totiž na školní adresu ozval pán, který zažil Vinohrady ještě před tím, než tu stálo sídliště – narodil se totiž v tzv. kolonii Hamburk, která byla předchůdcem současného sídliště. Dalo rozum, že si tuto šanci nenecháme ujít.
Byla docela zima, když jsme se koncem února vypravili za vzpomínkami a fotkami pana Šmída, který se sice narodil na místě, kam dneska chodíme do školy, ale dobu před čtyřiceti lety si pamatuje jen několik stromů, které na Vinohradech dnes rostou. Malá skupinka složená ze čtyř holek a pana profesora dorazila na místo setkání, do autosalonu, kde pan Šmíd pracuje.
Potěšilo nás, že vidíme energického mladého pána, který sršel optimismem. Ponořili jsme se hlouběji do vzpomínek a odkrývali kousek po kousku historii Vinohrad. Bylo to vskutku zajímavé. Ale jako vždycky se muselo stát i něco, co by nikdo nečekal. Na stole ležely fotky a vedle nich pořadač. Ve snaze dohlédnout na fotky se mi podařilo pořadač rozbít. Pán jen mávl rukou a řekl, že to spraví.
Rozloučili jsme se a mysleli, jak se nám to podařilo.